Až teď si Phil Knight pronajal vlastní kancelář, za 50 dolarů měsíčně měl prostory v budově, která sousedila s hospodou. 

Navíc zdi byly tak tenké, že každý větší ruch v hospodě šel slyšet. Že stále neměli peněz nazbyt, ukazuje příhoda, že když rozbili okno, neměli peníze na jeho výměnu, takže v chladnějších dnech se museli oblékat do svetrů a v těch studených raději pracovali u Knight a doma.

6 dní v týdnu pracoval Knight v auditorské firmě, zatímco se o víkendech, večerech a brzkých ránech věnoval Blue Ribbonu.

Dokonce sekl s prací v této firmě, aby začal přednášet účetnictví na portlandské univerzitě. Důvodem proč tak učinil, bylo více volného času, který mohl věnovat Blue Ribbonu.

jen tak pro zajímavost, mezi jeho studenty seděla také jeho budoucí účetní, která se zanedlouho na to stala jeho manželkou. O tom detailněji píše ve své knize.

1968

Stálá mzda vs. Provize?

Společnost opět rostla a najímala nové prodejce. Většinou se jednalo o běžce, kteří podle Knighta byli nejvíce motivovaní, protože chápali smysl společnosti.

Další motivující faktor byla provize 2 dolary, kterou dostali za každý prodaný pár bot. Fixní mzdu v Blue Ribbonu nevedly.

To se projevilo na růstu společnosti, protože kombinace vášně pro běh a neomezeného ale také nejistého výdělku nutila prodejce, aby se snažili budovat co nejširší obchodní kanál, skrze který mohli prodávat boty Tiger. A tak stále dokola objížděli střední školy, vysoké školy a různé atletické závody.

Tržby v tomto roce dosáhly 150 000 dolarů, což je opět skoro dvojnásobek loňského roku, a další rok plánovali dosáhnout hranice 300 000 dolarů.

V tuto dobu měla společnost okolo 40 zaměstnanců.

Až teď Knightovi dávalo smysl začít si vyplácet mzdu, a tak sekl s prací vyučujícího na univerzitě.

Věřte nebo ne, až teď, skoro 7 let po startu společnosti, si Knight uvědomil, že by měl Blue Ribbon investovat do reklamy.

Do teď se šířil pouze pomocí šeptandy nebo díky vlastní iniciativě prodejců. Ale samotná společnost, respektive Knight , o reklamu dlouho nejevil zájem.

První zkušenost s reklamou podle Knighta nebyla příliš ideální. Pojišťovací Společnost, které byly klientem si koupila celostránkovou reklamu veWall Street Journal, kde psali o mladé dynamické firmě Blue Ribbon. Na fotce byl Knight a Bowerman jak se dívají na botu Tiger. Jenže podle Knighta to nevypadalo, jako že jsou dva inovátoři, kteří spekulují jak botu vylepšit, ale jako 2 hlupáci, kteří nikdy předtím neviděli boty.

Mezi tím vším se z Bowermana stala legenda, na mexických olympijských hrách získal jím spoluvedený tým nejvíce medailí v historii.

Jenže Bowerman tam také viděl, jak fungují 2 největší konkurenti- Adidas a Puma. Firmy, které založili 2 znesváření bratři.

Viděl, jak tyto 2 společnosti spolu soutěží o to, který atlet je bude nosit, často i nelegálně. Úplatky a podvody, tak na to vzpomíná Knight.

Blue Ribbonu hrozilo, že Onitsuka bude chtít zvýšit ceny svých bot. Knight měl z chování Japonců obavy, zejména kvůli jejich stylu jednání, kdy vám málokdy upřímně řeknou co si mysli, nebo si s vámi nedovolí nesouhlasit, jen aby vám to až odejdete, poslali poštou.

Knight si najal špiona, který ve společnosti pracoval a kterému věřil. V knize píše, že se jednalo o docela běžnou praxi v asijských zemích, dokonce byl uznávaným a existovaly školy, kde se učila průmyslová špionáž.

To byl první přešlap, který se mu brzy měl vrátit, stejně jako “vypůjčení” tajné složky z kufříku zástupce Onitsuky.

A když to prasklo, tak u soudu mu to pěkně sečetli, jak to dopadlo, se dozvíte v podcastu.

Taky hrozilo, že FBI začne vyšetřovat NIKE, tím se také zabývám hlouběji v podcastu.

A hlavně se dozvíte celý příběh o vzniku samostatné značky NIKE, která vznikla jako náhrada za rozpadající se partnerství s japonskou firmou Onitsuka.